Snad syn dostane rozum… brát léky je menší zlo

Jmenuji se Monika a je mi 56 let. O tom, že mám vysoký cholesterol, vím už více jak 24 let. Že se jedná o familiární hypercholesterolemii, se potvrdilo zhruba před 15 lety a i nějak od té doby jsem začala brát léky. Tato genetická porucha byla bohužel potvrzena i u obou mých dětí. Dceři je dnes 35 let a kromě pauzy na mateřské dovolené, se léčí. Syn, kterému je 32 let, léky nějaký čas užíval, nyní bohužel léčbu přerušil z důvodu změny životosprávy a přesvědčení, že „není dobré nechat tělo na léky zvykat“. Jeho hodnoty nejsou prozatím tak vysoké, takže mohu jen doufat, že se nezhorší a že
s věkem „dostane rozum“ a léčit se opět začne. Z osobní zkušenosti jsem přesvědčená, že je to důležité.

Před 11 lety mi totiž ve věku 45 let zemřel na srdeční selhání bratranec. Nevím, zda měl FH, ale předpokládám to vzhledem k tomu, že u mojí maminky a jejích dalších tří sourozenců byla tato genetická porucha potvrzena. Bohužel ne všichni z celkem deseti sourozenců se testovat nechali, i když tu možnost měli. I mne mamka před více než dvaceti lety přesvědčovala, ať se nechám vyšetřit u pana doktora Mračka v Trutnově, bylo to pro mě ale trochu z ruky a také jsem tenkrát měla zcela „jiné“ starosti. Co je ale důležitější než zdraví? Až později jsem se na doporučení obvodní lékařky dostala k paní doktorce Podzimkové do Jičína, k níž mám velkou důvěru a cítím u ní opravdový zájem.

Obecně mám s užíváním léků trochu problém, v tomhle případě jsemale ráda, že jsem v léčení, přestože to s sebou nese i určitá rizika a komplikace. Myslím ale, že brát léky je menší zlo, než hrozba infarktu nebo mrtvice. A také si často uvědomuji, že proti problémům některých jiných lidí je tohle vlastně prkotina.